Září 2007
Strašidelné příběhy
28. září 2007 v 18:20 | LucyChloe | StrašidelnýO přestávce mě spolužačka Simona ještě se
dvěma kamarádkami zavlekla do prázdné třídy.
Tichým hlasem řekla, že má spiritistickou
tabulku, kterou dostala od tety, a že bych chtěla
udělat seanci. Posadily jsme se okolo stolu a
doprostřed položili tabulku. Byla jsem nervózní.
Slyšela jsem vyprávět o spiritistických tabulkách
a vždycky mi říkali, abych si s tím nezačínala.
Ale byla jsem zvědavá, a proto jsem zůstala.
Všechny jsme spojily ruce a položily je na ukazovátko
a Simča se začala ptát: "Je tu někdo?" řekla.
Chvíli se nic nedělo, a tak se Simona zeptala
znovu. "Slyšíte mne?" zaříkávala svět duchů.
A pak se stalo něco opravdu divného, ukazovátko
se začalo hýbat. "OK" pomyslela jsem si, "to
si jen Simona dělá legraci." Ukazovátko postupně
ukazovala na různá písmena na tabulce a napsalo
slovo Simona. Měly jsme trochu strach, ale přesto
jsme pokračovaly v hovoru s duchem. Zjistily
jsme, že to byl muž, který se jmenoval David.
Byl zavražděn, ale neřekl nám nic bližšího. Z
nějakého důvodu byl rozzlobený. Ukazovátko
se začalo silně třást a on pořád opakoval slovo
vražda. Koutkem oka jsem viděla, jak se z rohu
místnosti pohybuje přes třídu stín. Byla tam taková
atmosféra, jakoby nás David vinil z toho, co se
mu stalo. Potom jsme uslyšely šestkrát zazvonit
školní zvonek - normálně však zvoní jen třikrát.
Z polic vypadlo šest knih a potom se s bouchnutím
zavřelo jedno z oken a rozbilo na šest kusů. A to
už bylo moc. Vyletěly jsme ze třídy a tabulku
jsme tam nechaly. Narazily jsme na učitele, kterému
jsme všechno řekly. Když jsme se potom vrátily
do tříd y, byla tam zima a přetrvával tam nepřátelská
a zlá atmosféra. Nikdy víc už nechci mít nic
společného s čímkoliv okultním. věřím na duchy a
zlé a udělám všech pro to, abych si je udržela od těla.
zdroj: zahady-mysteria.cz
Duch na gauči:
Jednou jsem byla sama doma a dívala jsem se na televizi.
Jeden záběr tam byl tak tmavý, že jsem se dokonale viděla
v odraze, jak sedím na gauči. Jenomže vedle mě seděl
ještě někdo. Byla to starší žena, měla brýle a kudrnaté vlasy.
Viděla jsem ji jen pár vteřin, ale když jsem se podívala
vedle sebe, nikdo tam nebyl. Dostala jsem strach, a tak jsem
radši televizi vypnula a utekla. Zanedlouho jsme si s taťkou
prohlížela staré fotografie. Jedna byla obzvláště stará a byla
na ní ona žena, kterou jsem viděla vedle sebe na gauči.
Zeptala jsem se na ni taťky a on mi řekl, že ta žena spolu se
svou dcerou bydlela kdysi v domě na našem pozemku. Jenomže
ten se zbořil a na tom místě se potom postavil náš dům. Jenže
jsou už obě hezky dlouho po smrti.
Jeden záběr tam byl tak tmavý, že jsem se dokonale viděla
v odraze, jak sedím na gauči. Jenomže vedle mě seděl
ještě někdo. Byla to starší žena, měla brýle a kudrnaté vlasy.
Viděla jsem ji jen pár vteřin, ale když jsem se podívala
vedle sebe, nikdo tam nebyl. Dostala jsem strach, a tak jsem
radši televizi vypnula a utekla. Zanedlouho jsme si s taťkou
prohlížela staré fotografie. Jedna byla obzvláště stará a byla
na ní ona žena, kterou jsem viděla vedle sebe na gauči.
Zeptala jsem se na ni taťky a on mi řekl, že ta žena spolu se
svou dcerou bydlela kdysi v domě na našem pozemku. Jenomže
ten se zbořil a na tom místě se potom postavil náš dům. Jenže
jsou už obě hezky dlouho po smrti.
Procházky v lese se nevyplácí
28. září 2007 v 18:18 | LucyChloe | StrašidelnýJako každý den přišla Alena domů ze školy a sedla si k počítači. Najela na svůj oblíbený chat a okamžitě byla ve svém živlu. Ráda poznávala nové lidi. Ale proto, že byla nesmělá, tak se seznamovala přes internet. Na chatu měla spoustu přátel, které měla velice ráda. Ale dnes to mělo být jinak.Sedla si na chat a šla do plné místnosti. Začala chatovat a najednou jí napsal jeden pěkný kluk.
Jmenoval se Michal. Psali si spolu a Aleně se zdál jako pohodový kluk. Říkala si, že by možná nebylo marné se s ním sejít. Za chvilku přišla odpověď, že by se s ní rád setakl, ale že je velmi daleko. Alenu to chvíli mrzelo, ale nemohla s tím nic udělat. Psali si spolu už hodně dlouhou dobu a stali se z nich velcí přátelé. Najednou jí Michal napsal, že se setkají. Alena byla šťastná. Chtěla se ještě Michala zeptat kdy a kde, ale Michal už se odhlásil. "No co, zeptám se ho zítra." pomyslela si Alena.
Když se vracela druhý den ze školy domů, tak na ni mával nějaký kluk. Rozběhl se za ní a ona si uvědomila, že to je Michal. Byl jiný, než na fotkách. Byl ještě hezčí, ale když se Alena podívala do jeho očí, tak byly chladné a vystraše,né a přesto vyzařovaly něco povzbuzujícího a uklidňujícího. Chvíli se procházeli parkem a povídali si. Najednou ji Michal chytil za ruku a řekl, ať jde s ním, že jí něco ukáže. Když ji chytil za ruku, všimla si, že nemá malíček na pravé ruce, ale nijak jí to netížilo. Šla, protože byla zvědavá. Přešli park, prošli celým městem. Za městem byl lesík. O tom lesíku se povídalo, že tam straší. Ale Alena se nebála. Šla přeci s Michalem. S ním se jí nemohlo nic stát. Jako malá si Alena v tom lesíku hrála a nikdy se jí nic nestalo. Přesto věděla, proč se o lesíku říká, že v něm straší.
Kdysi bydlel v myslivně jeden starý opuštěný myslivec, který měl jen svého psa a pušku. Vypadal jako milý starý pán, ale pravda byla jiná. Když se totiž večer setmělo, někdy se ještě po lese potuloval nějaký člověk. Myslivec nikdy neváhal a šel za kořistí. Vždycky začal stejně. "Pročpak nejste už doma? Vždyť je už chladno a tady v lese chytíte tak akorát rýmu." Nikdy nikoho nenapadlo, že je myslivec vlastně varuje před sebou samým. Nikdo nikdy domů neodešel, a proto nikdo nikdy nedopadl z těch lidí dobře.Bez milosti lidi vraždil. Bez problémů člověka zastřelil. Ale vždycky jako "suvenýr" usekl mrtvole malíček na pravé ruce. Alena si bohužel na tuhle historku nevzpomněla a bez jakéhokoliv strachu se procházela s Michalem po lese.
Najednou došli k oné staré myslivně. Byla už skoro rozpadlá. Přesto na ní bylo něco děsivého a strašidelného. Alena se vyděsila a zeptala se Michala, proč ji sem vedl. Michal jí prosebným pohledem jen řekl "Prosímtě, Alenko, jdi dovnitř." Alena užř byla doopravdy vystrašená. Ale přesto šla. Došla k myslivně a s vrznutím otevřela staré dřevněé dveře.
V myslivně to vypadalo strašně. Vypadalo to tam, jako kdyby si v myslivně někdy ustlal nějaý bezdomovec. Vlastně to mohla být pravda. Byl tam binec, stěny odřené a na zemi bylo spoustu papírků, krabic, rozthaných látek a podobně. I přesto, že byly stěny podepsané sprejery, ji něco zaujalo. Stěna v jednom pokoji, který mohl být obývací, ale klidně ložnice byl červený flek. Jako kdyby někdo pocákal štětcem od červené barvy.
Asi metr od té zdi leželo tělo obličejem k zemi. Alena posbírala všechnu odvahu a došla k tělu. Chtěla něco říct Michalovi, ale ten už vedle ní nebyl. Ani si nevšimla, že odešel. "K sakru, zrovna teď bych ho vedle sebe tak potřebovala!" pomyslela si. Najednou jí už bylo jasné, od čeho byla ta stěna. Krev! To tělo mělo prostřelenou hlavu a na pravé ruce mu chyběl malíček. Opatrně otočila tělo a málem omdlela. Ta mrtvola byla Michal. Brečela u mrtvoly několik hodin. Pak zavolala policii a za několik dní měl Michal pohřeb.
Už věděla, co myslel tím, že je od ní velmi daleko...
Jmenoval se Michal. Psali si spolu a Aleně se zdál jako pohodový kluk. Říkala si, že by možná nebylo marné se s ním sejít. Za chvilku přišla odpověď, že by se s ní rád setakl, ale že je velmi daleko. Alenu to chvíli mrzelo, ale nemohla s tím nic udělat. Psali si spolu už hodně dlouhou dobu a stali se z nich velcí přátelé. Najednou jí Michal napsal, že se setkají. Alena byla šťastná. Chtěla se ještě Michala zeptat kdy a kde, ale Michal už se odhlásil. "No co, zeptám se ho zítra." pomyslela si Alena.
Když se vracela druhý den ze školy domů, tak na ni mával nějaký kluk. Rozběhl se za ní a ona si uvědomila, že to je Michal. Byl jiný, než na fotkách. Byl ještě hezčí, ale když se Alena podívala do jeho očí, tak byly chladné a vystraše,né a přesto vyzařovaly něco povzbuzujícího a uklidňujícího. Chvíli se procházeli parkem a povídali si. Najednou ji Michal chytil za ruku a řekl, ať jde s ním, že jí něco ukáže. Když ji chytil za ruku, všimla si, že nemá malíček na pravé ruce, ale nijak jí to netížilo. Šla, protože byla zvědavá. Přešli park, prošli celým městem. Za městem byl lesík. O tom lesíku se povídalo, že tam straší. Ale Alena se nebála. Šla přeci s Michalem. S ním se jí nemohlo nic stát. Jako malá si Alena v tom lesíku hrála a nikdy se jí nic nestalo. Přesto věděla, proč se o lesíku říká, že v něm straší.
Kdysi bydlel v myslivně jeden starý opuštěný myslivec, který měl jen svého psa a pušku. Vypadal jako milý starý pán, ale pravda byla jiná. Když se totiž večer setmělo, někdy se ještě po lese potuloval nějaký člověk. Myslivec nikdy neváhal a šel za kořistí. Vždycky začal stejně. "Pročpak nejste už doma? Vždyť je už chladno a tady v lese chytíte tak akorát rýmu." Nikdy nikoho nenapadlo, že je myslivec vlastně varuje před sebou samým. Nikdo nikdy domů neodešel, a proto nikdo nikdy nedopadl z těch lidí dobře.Bez milosti lidi vraždil. Bez problémů člověka zastřelil. Ale vždycky jako "suvenýr" usekl mrtvole malíček na pravé ruce. Alena si bohužel na tuhle historku nevzpomněla a bez jakéhokoliv strachu se procházela s Michalem po lese.
Najednou došli k oné staré myslivně. Byla už skoro rozpadlá. Přesto na ní bylo něco děsivého a strašidelného. Alena se vyděsila a zeptala se Michala, proč ji sem vedl. Michal jí prosebným pohledem jen řekl "Prosímtě, Alenko, jdi dovnitř." Alena užř byla doopravdy vystrašená. Ale přesto šla. Došla k myslivně a s vrznutím otevřela staré dřevněé dveře.
V myslivně to vypadalo strašně. Vypadalo to tam, jako kdyby si v myslivně někdy ustlal nějaý bezdomovec. Vlastně to mohla být pravda. Byl tam binec, stěny odřené a na zemi bylo spoustu papírků, krabic, rozthaných látek a podobně. I přesto, že byly stěny podepsané sprejery, ji něco zaujalo. Stěna v jednom pokoji, který mohl být obývací, ale klidně ložnice byl červený flek. Jako kdyby někdo pocákal štětcem od červené barvy.
Asi metr od té zdi leželo tělo obličejem k zemi. Alena posbírala všechnu odvahu a došla k tělu. Chtěla něco říct Michalovi, ale ten už vedle ní nebyl. Ani si nevšimla, že odešel. "K sakru, zrovna teď bych ho vedle sebe tak potřebovala!" pomyslela si. Najednou jí už bylo jasné, od čeho byla ta stěna. Krev! To tělo mělo prostřelenou hlavu a na pravé ruce mu chyběl malíček. Opatrně otočila tělo a málem omdlela. Ta mrtvola byla Michal. Brečela u mrtvoly několik hodin. Pak zavolala policii a za několik dní měl Michal pohřeb.
Už věděla, co myslel tím, že je od ní velmi daleko...
Hodnocení blogu Lenči
28. září 2007 v 16:09 | LucyChloe | Zhodnocené blogy :)Hodnotí: LucyChloe
Koho hodnotí: Lenču
První dojem:Máš docela good blog až na to velké písmo 4/5
Rubriky-obsah:Je super,že máš mp3.Ale tvoje mínus je , že tam nemáš napsáno něco o sobě(i když máš autorův profil).To elké písmo jsem už psala :) 4/5
Stránka:Okraje stránky docela ladí se záhlavím.5/5
Doplńky:Zpráva autorovi,autorův profil je super,že tam máš,protože je dobře když o tobě něco málo vědí.Jinak archív tam není moc dobrý-protože to co máš v archívu najdou v rubrikách.4/5
Celkový dojem:Máš good blog :)4/5 až na ty mouchy :)
Získáváš:21/25
Moje přání for you:Hodně návštěvníků,pěkných koměntářů a talent k psaní článků.Paa
P.S. Pleas nevšímej si chyb :)
citátky
28. září 2007 v 15:04 | LucyChloe | CitátyNaděje je paměť, která touží
Kdo žije z naděje, zemře hlady
Zrcadlo: Člověk je jen má představa

Asi každý ví :)





































































































































































